Když se díváme na historii Běloruska, mezi jinými obdobími se výrazně vymezu­je éra, kterou mnozí nazývají Zlatý věk naší země. Je to 16. století, čas obrození, období největšího kulturního, intelektuálního í ekonomického rozkvětu Běloruska, čas velikých lidí, státních i kulturních činitelů celosvětových měřítek. Do 16. století spadá většina nejdůležitějších událostí, které zformulovaly Bělorusy jako národ. Známý historik V. Pičeta tuto epochu charakteri­zoval slovy: „Obrození je v duchovním životě běloruského národa kulturní a je v prvořadé důležitosti." Předmluva k českému vydání: Přátelství mezi národy mívá své historické kořeny. Někdy jsou to kořeny povrchové, jindy hluboké. Věřím, že kořeny přátelství mezi lidem českým a běloruským patří mezi ty hlubší, protože sahají až do patnáctého století, a možná i hlouběji. Jistě není náhoda, že Husův přítel Jeroným Pražský navštěvoval Velkoknížectví litevské a od roku 1413 tam přinášel reformační myšlenky, které hýbaly pražskou univerzitou, potažmo celou Prahou. Jeroným se stal nositelem české reformace do zahraničí a ve Velkoknížectví litevském nalezl mnoho otevřených srdcí. Jeho poselstvím zasažení šlechtici a měšťané pak posílali své syny na pražskou univerzitu, a tím vzniklo pevné pouto mezi dvěma národy. Je pravda, že studenti z dnešního Běloruska studovali na pražské univerzitě již od roku 1370, nicméně působení Jeronýma Pražského motivovalo další rodiny k vysílání svých potomků do Prahy. Rok 1413, kázání bratra Jeronýma v mnoha běloruských městech, je tak považován za počátek reformace v Bělorusku. Asi roku 1517 dorazil do Prahy nejvzdělanější rodák z Bílé Rusi – František Skaryna. Ten v tiskárně na Starém Městě pražském mezi lety 1517–1519vytiskl 23 knih Starého zákona, které sám přeložil do staroběloruštiny. Tento počin staví běloruštinu mezi nejstarší jazyky ve východoevropském prostoru, do nichž byla Bible přeložena. (Kromě toho byla také běloruština v 16. století oficiálním jazykem Litevského velkoknížectví.) Od dob rekatolizace českých i běloruských zemí dochází k přetržení vazeb mezi našimi národy a styky se stávají spíše záležitostí jednotlivců – až do časů první republiky, kdy se opět navazují politické dohody o poskytnutí stipendia pro běloruské studenty. Avšak po nástupu komunistického režimu v Československu je svobodné přátelské spojení opět přetrženo. Dnes většina Čechů považuje Bělorusko za součást Ruska a nevidí značné rozdíly jak v národnostním historickém vývoji, tak i v odlišnosti kultury a mentality běloruského národa. Proto je načasenavázat na hluboký historický kořen a obnovit přátelství a spolupráci obou národů v Duchu Kristově. V Bělorusku působí hnutí „Nová reformace“ a v České republice bylo založeno sdružení „České studny“. Cílem obou společností je obnova národů na základě návratu k duchovnímu a kulturnímu dědictví po předcích a navázání na historickou integritu z období reformace. Věřím, že Bělorusové mají co dát Čechům a naopak Češi mohou duchovně a kulturně obohatit Bělorusy. Společnou touhou obou našichnárodů, které v historii zakusily těžký a dlouhotrvající politický a duchovní útlak, je touha po svobodě, úcta k lidskému životu, vědomí lidské důstojnosti, dané božskýmpůvodem člověka, a zvláštněukotvená dychtivost po čistotě a ryzosti. Podle Jana Amose Komenského je hlavním odkazem české reformace láska k pravdě a úcta k Bibli. V tomto bodě se můžeme sjednotit s lidem běloruským, který dodnes čerpá z našeho národního odkazu inspiraci a naději. Věřím, že kniha „Zlatý věk Běloruska“ českému čtenáři nejenom odhalí možná neznámá fakta z historie obou našichnárodů, ale také mu pomůže uvidět, kolik toho mají naše země společného. Přál bych si, aby se po přečtení knihy stalo Bělorusko bližším srdci dnešních Čechů. David Loula, prezident sdružení České studny, 2012