Texty, které pro nás Stanislav Kubín – krom svých esejů a veršů našel, napsal a poskládal, nejsou nesourodé útržky o štěstí, svobodě a víře. Neslepoval jen tak, nešil horkou jehlou, ale dlouho a pečlivě (si) vybíral, skládal koláž textů svých i cizích (a přeci autorovi tak blízkých). Těšil se, až tahle – jen zdánlivě nahodilá skládanka – najde a osloví čtenáře. Hledal, vyřazoval a znovu se k těm drobnostem a jednotlivostem vracel. Je očividné, jak dokázal pro nově objevený kousek, či lepší formulaci textu vlastního, rozbít celou předchozí stránku a začínat stále znova. A je v tom znát vliv jeho přítele Miroslava Horníčka, který vyznával koláž jako kombinaci dvou nebo více prvků, které by se jinak nesešly. Připomínal často základ surrealismu a větu: „Krása je nahodilé setkání šicího stroje s deštníkem na operačním stole”. Jenže – stejně jako Stanislav Kubín – i Miroslav Horníček dobře věděl, že nejtěžší je, aby ta nahodilost působila na diváky a čtenáře lehce. Nikoho přece nezajímá, jak dlouho autor (se) na tuhle knížku sbíral, důležité je, že ji teď můžeme přečíst jedním dechem nebo ji schovat do zadní kapsy u kalhot a nebo do kabelky a mít ji „u ruky”, když nás přepadne nebo osloví nějaká její myšlenka.Robert Tamchyna – K této knížce, kterou čtenář(ka) s určitým očekáváním otevírá, rád přidávám poučení: Nikam a nikomu ji neposílejte, nemusela by se vám vrátit. A půjčovat jen dobrým přátelům!