Druhý díl příručky praktické češtiny, která by měla pomoci zopakovat si některé problematické jevy, které se týkají českého tvarosloví. Cvičeb­nice je napsána jako skriptum pro studenty mediálních studií, není však určena jen jim. Naopak. Tento díl se zaměřuje na první čtyři slovní druhy, tedy podstatná a přídavná jména, zájmena a číslovky. Vší­má si především skloňování. V úvodu každé hlavní kapitoly na­jdete obecný shrnující výklad toho, co byste už měli znát. Ten, pro koho je čeština rodným jazykem, ví, že bohatost jeho tvaro­slov­ných koncovek může někdy zamotat pořádně hlavu i Čechovi, Moravanovi či Slezanovi. Při výběru vhodné koncovky se více méně ří­díme intuicí, ta obvykle kopíruje úzus. Např. slovo sako se skloňuje podle vzoru město. Má-li tedy 6. pád množného čísla podobu městech, nabízí se, že analogicky bychom měli užívat jen podobu *sakech. Avšak na to, že tohle slovo Češi neužívají, nemusíte být graduovaný bohemista – proto jsem před slovo sakech umístil hvězdičku, která signalizuje, že jde vlastně o tvar nepoužívaný, „neexistující“. Jak však odpovědět, jestli je správně napsáno souvětí: Opálení muži v bílých sakách bavili svými divo­kými dobrodružstvími holky, které pro ně šlapou nebo budou šlapat chodník. Nemá být sacích? Kdo chce mít jistotu, ověří si vhodnost své volby v Internetové jazykové příručce Ústavu pro jazyk český (prirucka.ujc.cas.cz). Zhusta se tam dozví, jak rozkolísané, a přitom sta­bilní jsou české tvaroslovné koncovky. Ti zběhlejší pak můžou konfronto­vat svou volbu i na stránkách Českého národního korpusu (korpus.cz). Některé možná výsledek zklame, jiné překvapí či na­štve. Na těchto stránkách totiž máte možnost dozvědět se, jak jazyk opravdu vypadá. Ne tedy, jak by měl vypadat nebo jak by si někteří přáli, aby vypadal. Jazyk je složitý systém, systém značně nepravidelný, přesto neselhávající. Orientovat se v něm je často složité i pro rodilého mluvčího. Nezkreslené znalosti by vám měly pomoci při hledání cesty z úskalí tvaroslovných zákrutů, nástrah a reálných „poklesků“.