Osmdesát let od smrti Viktora Dyka - českého básníka, pravicového politika, poslance a později senátora za československou národní demokracii - je výročím, které by rozhodně nemělo zapadnout. Politickou práci nechápal Dyk jako pouhý prostředek sebeprezentace, ale jako úkol, jako poslání ve službě nadosobnímu národnímu ideálu. Centrum pro ekonomiku a politiku na něj vzpomíná novým sborníkem.V části A uveřejňujeme texty ze semináře "Viktor Dyk – osmdesát let od smrti" ze dne 26. května 2011. Profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Robert Kvaček rozebral Dykovo názorové zrání. Josef Tomeš z Masarykova ústavu Akademie věd ČR diskutuje ideový a politický odkaz českého básníka. Jaroslav Med z Katolické teologické fakulty UK analyzuje Dykovo pojetí češství. Jiří Brabec z Masarykova ústavu AV ČR zkoumá mnohost a jednotu díla Viktora Dyka.V části B přinášíme různé doplňkové texty. Ředitelka archivu Pražského hradu Libuše Benešová rozebírá život a dílo Viktora Dyka. Novinář Jan Kopal se zabývá Dykovou žurnalistickou tvorbou. Pamětnice Jaroslava Honcová-Libická ze Společnosti Viktora Dyka vzpomíná na rodinu Viktora Dyka. Historik a politolog Lukáš Petřík vyzdvihuje Dykovo pojetí národa. Literární historik Jan Hübsch hodnotí Dykovo básnické dílo. Radim Panenka ze Slovanského kulturního institutu klade otázku, zda Viktor Dyk varoval před světovládou. František Čanda ze Společnosti Viktora Dyka líčí, jak zemřel Viktor Dyk na chorvatském pobřeží.V přílohách v části C přetiskujeme úryvky z díla Viktora Dyka. Jde jednak o přednášku o ideologii československé národní demokracie z 15. ledna 1931. Z Dykovy politické publicistiky vybíráme články "Proti náladové politice" (26. října 1928), "Potřeba parlamentní nápravy" (3. května 1931), "Osmdesátka prezidentova" (8. března 1930) a "Přebytek či nedostatek nacionalismu?" (květen 1931). Z básnické tvorby Viktora Dyka vybíráme slavné básně "Země mluví", "Západ slunce nad Prahou" a "Píseň noci 29. října".Na rozdíl od mnoha svých generačních souputníků i osobních přátel se Viktor Dyk nikdy nestal stoupencem T. G. Masaryka. Odmítal jeho humanitní politickou a dějinnou filosofii, kterou považoval za příliš abstraktní, pasivní, odzbrojující národ v jeho zápase o přežití. Ve válečných letech se však oba muži sešli v protirakouském odboji, v zápase za samostatný československý stát, byť každý na jiné jeho frontě. Věřím, že sborník najde pozorné čtenáře.Václav KlausV Praze, 15. srpna 2011