Anthroposofie se nedá jednoduše zařadit do běžných myšlenkových „šuplíků“; proto je možná někdy těžké pochopit, v čem vlastně spočívá. Máme-li doslovně vyložit slovo anthroposofie, jedná se o moudrost o člověku. Podle Rudolfa Steinera je však správnou interpretací tohoto slova spíše vědomí svého vlastního lidství. Toto vědomí spočívá ve vzestupu člověka od pouhého tvora ke stavu tvůrce, kterým se člověk stává tím, že začíná hledat souvislosti mezi nitrem a vnějškem a poznává, že svět zrcadlí naše myšlenky a že naše já se stává samo sebou skrze svět. Vznik waldorfského hnutí je úzce spojen se sociálním impulsem anthroposofie. Tímto impulsem je idea sociální trojčlennosti, vycházející z přesvědčení, že pro harmonické fungování společnosti je nezbytné vzájemné oddělení sféry duchovně-kulturní (výchova, vzdělání, věda, náboženství, veřejné mínění), hospodářské (průmysl, zemědělství, bankovnictví) a právně-politické (moc výkonná, soudní a zákonodárná). Jelikož každá z těchto životních oblastí společnosti i jednotlivce podléhá svým specifickým zákonitostem, není možné na všechny aplikovat stejná měřítka. Kulturní živost vyžaduje svobodu, právní život rovnost a hospodářství sociální bratrství (dnes bychom spíše použili pojem solidarita). Z toho důvodu byla první waldorfská škola nazvána svobodnou (a dodnes toto přízvisko u waldorfských škol často nalezneme) s intencí zachytit tak snahu vychovávat člověka nezávisle na požadavcích státní moci a hospodářského života, dokud se sám nemůže podílet jako aktivní spoluobčan na utvářená těchto společenských odvětví. Vedle pedagogiky anthroposofie zasáhla do řady dalších oborů lidské činnosti. Je to léčebná pedagogika a péče o postižené děti, anthroposofické lékařství, biodynamické zemědělství. Nové podněty přinesla také do architektury, malířství, v umění inspirovala recitační umění i pohybové umění eurytmii, vycházející z prohloubeného zážitku řeči a hudby.