Antoine Pevsner (1886 Bělorusko – 1962 Paříž) položil roku 1919 spolu s bratrem Naumem Gabo základy nového umění usilujícího skoncovat s tradiční estetikou kompaktní hmoty, kterou nahrazuje estetikou prázdného prostoru a členěnou hloubkou prostoru. Objem hmoty a objem prostoru považoval za dva rozdílné, konkrétně měřitelné materiály, s nimiž je třeba sochařsky pracovat. Světlo hraje v sochařství tutéž roli jako barva v malířství. Odmítl statickou skulpturu ve prospěch dynamického umění; jeho abstraktní plastiky evokují pocit prorůstání hmoty do prostoru a vířivý pohyb. Realistický manifest, který oba bratři v roce 1920 vylepili na moskevské zdi hlásal, že forma má být cele kontrolovaná, a tedy „konstruovaná“. Konstruktivisty, kterými byli vedle bratrů Pevsnerových např. Vladimir Taltin nebo Lázsló Mology-Nagy, spojuje víra v to, že skulptura je jednou z výrazových možností jakéhosi totálního umění, které se vyznačuje humanistickým posláním a zahrnuje různé sféry od užitého umění přes malířství, reliéf, monumentálně dekorativní díla a architekturu až po urbanismus. Korespondence s bratrem Naumem Gabem zrcadlí nejen Pevsnerovi tvůrčí záměry a názory, ale samozřejmě i vzpomínky na Rusko i na pařížskou uměleckou scénu . Kniha je doplněna o jeden z posledních, zásadních, rozhovorů s Antoinem Pevsnerem a o vzpomínku třetího bratra Alexeje.