Esej, "manifest hédonistické estetiky", proslulého francouzského sémiologa a spisovatele R. Barthesa (1915–1980) z roku 1973.
"K čemu všechna ta verbální okázalost? Je luxus řeči součást přebytečného bohatství, velkorysé neužitečnosti? Podléhá dílo rozkoše (například Proustovo) téže ekonomice jako egyptské pyramidy? Stal se dnes spisovatel reziduálním zástupcem Žebráka, Mnicha, Bonzy – neproduktivní, a přesto živený? Vydržuje kupecká společnost literární obec na způsob buddhistické sanghy, ne snad proto, aby produkovala (neprodukuje nic), ale aby spalovala energii? Spisovatel spalovač? Přebytečný, ale ne neužitečný? […] nic naplat: směna si přivlastní všechno včetně toho, co se jí vzpírá. Zmocní se textu a předá jej kolektivní ekonomice (i kdyby byla jen psychologická), vloží jej do oběhu neužitečných, avšak povolených útrat; a hle, neužitečnost se rázem stane užitečnou v obřadu potlače, výměny darů. Společnost je dvojdomá: nezištnost a zbytečnost zde, jinde obchodní předmět, jehož hodnota je dána mírou jeho neodůvodněnosti. O své dvojdomosti však společnost netuší, neví o své zvrácenosti. ,Obě sporné strany obdržely svůj podíl: pud má právo být ukojen, realitě byla vzdána náležitá úcta,´ říká Freud. ,Jenomže,´ pokračuje, ,zadarmo je jak známo jenom smrt.´ Vymanit text z oběhu může jen jeho vlastní zkáza: nepsat, přestat psát – anebo počítat s tím, že budu napořád pohledávkou." (R. Barthes, s. 23.)