Jméno Karola Wojtyly je v běžném povědomí spojeno s papežským úřadem Jana Pavla II. Málokdo však Karola Wojtylu zná jako autora divadelních her a básnických sbírek nebo jako autora divadelních kritik nebo svébytných filosofických studií, které sepsal před rokem 1978. Toto volné místo bychom rádi zaplnili naší prací.
Podle našeho názoru je Wojtylovo myšlení na prvním místě antropologií. Člověk sám sebe odkrývá ve světle vnitřní zkušenosti jako nepotlačitelné pnutí k sebetranscendenci. V rovině myšlení je puzen k totální pravdě, v rovině bytí je puzen k plnosti bytí a na úrovni sociální je puzen k totalitě lásky. Wojtyla svojí antropologií postavenou na fenomenologické metodě uskutečňuje skutečný antropologický obrat. V souvislosti s jeho pohledem na člověka můžeme hovořit o novém humanismu. Wojtyla uskutečňuje odvážný pokus přepracování a obnovení filosofického myšlení, které opírá o antropologii.
Jeho antropologie je díky metodologickému východisku zkoumání zkušenosti naprosto nezávislá na kritériích jakéhokoli filosofického systému. Na základě daných zkušeností člověka však vzniká systém, který je kompozicí, vzniká teorie, která v sobě snoubí zkušenost a logiku.
Tento rozměr Wojtylova myšlení ukazuje na jeho podstatně dialogickou povahu. Tu jsme se snažili ukázat ve srovnání pohledů na člověka některých moderních myslitelů, na které Wojtyla ve svém díle přímo či nepřímo reaguje jako je Karel Marx, Ernst Bloch, Sigmund Freud, Erich Fromm a Jean Paul Sartre. Wojtyla s nimi nevede ostrou polemiku, ale snaží se jim porozumět, ocenit jejich správné intuice a jejich závěry obohatit a prohloubit. Wojtyla ukazuje, že humanistická koncepce může jako humanistická obstát jedině tehdy, je-li současně koncepcí personalistickou. Wojtylovu antropologii můžeme také chápat jako personalistický humanismus.