Úvahy o tom, že by člověk měl ostatním živočichům projevovat úctu a chránit je, jsou staré jako lidstvo samo a provázejí ho v průběhu celé jeho historie. V 19. století, zejména díky myslitelům jako Bentham a Schopenhauer, postupně přecházejí v myšlenku zvířecích práv, která je filozoficky rozvíjena v průběhu celého 20. století (práce Henryho Salta, Andrého Gérauda, Petera Singera aj.). Na prahu 21. století však stále nedocházejí svého naplnění. Několikeré deklarace zvířecích práv zůstávají na papíře, protože přepis jejich hlavních principů do zákonné podoby naráží na několik nevyřešených otázek: tou hlavní je spor o samotnou definici nositele práv. Je možné oddělovat pojem práva od schopnosti plnit povinnosti a nést odpovědnost za své činy? Je možné, aby zvíře bylo považováno za osobu, tedy subjekt práva? Chapouthier ve své knize rekapituluje možná řešení těchto problémů - tak, jak je předkládají obhájci i odpůrci zvířecích práv. Zatímco ti první (mezi něž se řadí i sám autor) spíše prosazují vytvoření nové osoby („zvířecí osoby“), která by měla svou zvláštní právní subjektivitu, ti druzí by věc řešili výrazným posílením povinností člověka vůči zvířatům.
Další překážkou pro přepis zvířecích práv do zákonné podoby je hierarchie živočišných druhů. Shodneme-li se na tom, že člověka s ostatním živočichy spojuje schopnost vědomě prožívat bolest, ocitneme se před nelehkým úkolem pojem bolest a její mechanismy definovat. A s nimi i vědomí. Na jakém stupni živočišného žebříčku se objevuje? Lze to s jistotou určit? Hierarchie druhů nás přivádí k dalšímu problému, a sice ke konfliktům práv (mezi predátorem a kořistí, parazitem a hostitelem, lidskými právy a zvířecími právy...).
Bez ohledu na tyto složité otázky však existuje mnoho situací, v nichž by mohla být zvířecí práva, tak jak byla přijata ve Všeobecné deklaraci práv zvířete z roku 1989, dodržována. Přesto tomu tak není. Autor uvádí celou řadu alibi, kterými se zaštiťujeme, abychom mohli zvířecí práva porušovat. Naději pro zvířata i člověka samotného spatřuje v prosazování ideje rozšířeného humanismu, v němž člověk není považován za jediného tvůrce a poživatele morálky.