Předkládaná kniha má dvě části. V úvodní obsáhlé studii editor svazku Jan Zatloukal líčí historii česko-francouzských kulturních vztahů, které byly na vrcholu v období československé první republiky. Právě tehdy se v nich začal významně angažovat svými překlady i redakční činností Jan Čep. Navázal přitom mnohé kontakty, které pak pokračovaly po roce 1948 v jeho francouzském exilu. Druhá část publikace, nazvaná Dopisy, texty, dokumenty, je věnována jednotlivým Čepovým francouzským přátelům. Obsahuje především dopisy, ale i stati, které napsal Jan Čep o svých korespondenčních partnerech, nebo naopak oni o něm. Korespondence je ve většině případů jednostranná, Čepova pozůstalost se bohužel nezachovala. Jan Zatloukal však objevil mnohé jeho dopisy ve francouzských archivech, a díky tomu můžeme dnes číst Čepovy dopisy nejvýznamnějším francouzským osobnostem katolické orientace poloviny 20. století, jakými byli Paul Claudel, Georges Bernanos, Gabriel Marcel, Emmanuel Mounier, Henri Queffélec, Julien Green aj. Výjimečná je vzájemná korespondence s Henrim Pourratem, která se naštěstí uchovala téměř kompletní. Listy jsou dojemným svědectvím o hlubokém a nezištném vztahu dvou vynikajících spisovatelů. Čepovo exilové působení dosud nebylo u nás podrobněji zmapováno, tato publikace naše znalosti podstatným způsobem rozšiřuje. Jan Čep (31. 12. 1902 Myslechovice u Litovle – 25. 1. 1974 Paříž), prozaik, esejista a překladatel z francouzštiny, angličtiny a španělštiny. Studoval v Praze na FF UK češtinu, francouzštinu a angličtinu. Studia nedokončil, odešel do Staré Říše k Josefu Florianovi, s nímž kratší čas spolupracoval na Dobrém díle. Po únoru 1948 opustil Československo a působil jako kulturní redaktor Rádia Svobodná Evropa. V r. 1954 se oženil s dcerou francouzského literárního kritika Charlese Du Bose. Zemřel po třetím záchvatu mozkové mrtvice, pohřben je v hrobce svého tchána v Celle-St. Cloud v těsné blízkosti Paříže. Čepova prozaická tvorba není příliš rozsáhlá (především povídkové soubory Dvojí domov, 1926; Zeměžluč, 1931; Letnice, 1932; Děravý plášť, 1934; Modrá a zlatá, 1938; Tvář pod pavučinou, 1941; Polní tráva, 1946; román Hranice stínu, 1935). Čepovo dílo se vyznačuje stylovou prostotou a čistotou jazyka, neotřelým „jitřním“ pohledem na skutečnost, schopností zachytit existenciální zkušenost umírání, napětí mezi časem a věčností. V exilu Čep rezignoval na povídkovou tvorbu a věnoval se esejistice (O lidský svět, 1953; Samomluvy a rozhovory, 1959; Malé řeči sváteční, 1959; Poutník na zemi, 1965). Poslední, autobiografické dílo, Sestra úzkost, vyšlo posmrtně zásluhou Křesťanské akademie v Římě r. 1975.