Pierre Lepape patří v současné době mezi nejvýraznější francouzské literární kritiky a historiky. Jeho obsáhlá monografie "Země literatury" (Editions du Seuil 2002), mapující na půdorysu dějin Francie a francouzské literatury obecný vztah literatury a moci, vzbudila ihned po svém vydání velký ohlas kritiky. Lepape v čtyřiceti čtyřech kapitolách vypráví o Francii jako o zemi, která vždy pěstovala vášnivý zájem o literaturu a svůj jazyk, ukazuje ji jako zemi, kde změny pravopisu jsou předmětem parlamentních debat, kde je literatura součástí národní identity a kde se literatura nerozlučně proplétala s mocí a politikou. Nejde tedy o dějiny francouzské literatury, i když se knihou vine chronologická nit — začíná rokem 842, odkdy je doložen první text ve francouzském jazyce, Štrasburskými přísahami, a končí pohřbem Jeana-Paula Sartra v roce 1980 — autor spíše vypráví příběhy, v nichž se literatura prolíná s politickou mocí. Provádí čtenáře slavnostmi na královském dvoře, literárními salony, ukazuje hranice, na nichž se upaluje kvůli četbě Voltaira, předvádí jeviště Comédie Française; najdeme zde ovšem i zasvěcené výklady literárních děl a historické souvislosti, málo známé citáty známých autorů i úryvky z korespondence. Tato pozoruhodná cesta časem přináší nejen nové pohledy na roli literatury v životě společnosti, na francouzskou literaturu a poučení o francouzské společnosti, ale vzbuzuje chuť přečíst autory dosud nepřečtené a vrátit se k těm známým. Lepape je nejen vzdělaný čtenář, ale také brilantní vypravěč, který může nadchnout i českého čtenáře. Lepapova kniha však může sloužit i jako inspirace českým literárním historikům, neboť předkládá zcela nový způsob, jakým lze pohlížet na dějiny literatury. Ukazuje, že literatura není izolovaným fenoménem, ale promítají se do ní nejrůznější politické a společenské zájmy, stejně jako ona sama je dokáže podněcovat a sloužit jim. Pochopit literaturu a kulturu obecně v těchto širších souvislostech je důležité i pro pochopení vývoje společnosti.