Velká evropská města mají svoji zjevnou tvář plnou památek a turistů, ale rovněž pokračují hluboko pod zem, kde vytvářejí neviditelná podzemní města. Paříž je pověstná svými podzemními lomy a průzkumnými štolami, které měly zabezpečit stabilitu paláců. Řím ve svých pahorcích obsahuje rozsáhlá města mrtvých a antické stoky. Neapol je známá systémem podzemních vodovodů a cisteren. Berlín válečné doby proslul plány na vybudování systému velkolepých podzemních komunikací a krytů. Podzemí měst je individuální a odráží nějaký zvláštní či výrazný rys jejich historie. Má-li k něčemu blízko, pak to je podvědomí města. Obě města to na povrchu i to dole mají své památky a svá pravidla. Jsou jako bytost a její stín. Tato kniha podává přehled hlavních podzemních objektů na území zlaté Prahy a jejího okolí. Popisuje její jeskyně, ponorné toky, těžbu nerostných surovin stejně jako sklepy, katakomby, středověké podzemí nebo kanalizační systém z počátku 20. století. Zavádí nás do podzemí Pražského hradu i do renesanční štoly císaře Rudolfa II. Provádí nás štolami železnorudných dolů i podzemními pískovnami. Ukazuje, jaké má podzemí vliv na současný chod města a obrací se k němu i jako ke zdroji snů, strachů a inspirací. Kniha sleduje dvě linie – první je věcná a praktická. Zabývá se tím, kde leží podzemní prostory budované po dobu jednoho tisíce let, k čemu sloužily a jak vypadají. Druhá linie je příběhová a symbolická. Pojednává o průzkumu podzemí, ale také čím je pro nás podsvětí – zda temnou říší mrtvých, anebo zda zde plane jemné světlo, které J.W. Goethe i Novalis nalézali v úzkých podzemních štolách. Možná, že pod sférou démonů skutečně tepe Nietscheovo „zlaté srdce Země“. Kniha je doprovázena archivními materiály a skoro dvěma stovkami fotografií, jež pořizoval po dobu několika let celý tým lidí a které patří ke špičce evropské podzemní fotografie. Hlavním rysem podzemí je kontrast mezi vnitřkem a vnějškem. Podzemní svatyně náleží vnitřnímu prostoru, usebrání, meditaci a cestě ke kořenům bytosti. Rovněž sny, vize a proměny času se líhnou někde uvnitř, ale zjevení přicházejí z nebe. Proto má jeskyně víc do činění s osobním růstem a hora s životem celé komunity. Svatyně na kopcích jsou plné světla, zástupů, vycházení ze sebe, duchovního výdechu. Vyjdeme ven, rozhlédneme se po krajině a obejmeme prostor se všemi kopci, stromy, staveními a lidmi. To je Svatá hora. Ale svatá jeskyně, jaká například leží pod kostelem ve Svatém Janu pod Skalou, to je opatrný nádech, mysterium ticha, vědomí ne-li zápasu, tak alespoň existence mocných sil a také chuť smrti, která je delší než pozemský život. Skrze podzemí přicházíme sami k sobě, ale z druhé strany.