Vzpomínková próza Portréty v ostnatém drátu vyšla až po jeho smrti v roce 1984 v Paříži. Jeho svědectví z břežněvovských lágrů je básníkovou variantou Dostojevského Zápisků z Mrtvého domu a barvitě v nich líčí život v pracovním táboře v Ťumeňské oblasti na Sibiři. Tomuto líčení předcházejí události odehrávající se předtím – účast na demonstraci, vyšetřovací vazba a eskorta v nákladních vagonech do lágru.
Deloneho vzpomínky nejsou pouhým sledem barvitých portrétů jeho spoluvězňů, v nichž se mu podařilo živě vylíčit charaktery, mravy a vztahy mezi vězni a výstižně vyjádřit samotnou tíživou atmosféru života v lágru. Autor mezi řádky podává rozbor strategie policejního státu při pronásledování svých neposlušných občanů. Portréty v ostnatém drátu jsou záznamem každodenního těžkého a zároveň v podání Deloneho nezapomenutelného zevnitř nazíraného vězeňského života. Důvody, pro které se lidé ocitli v táboře byly rozmanité – jeden za desetinásobnou vraždu, druhý za přejetí kolchozního prasete – stejně jako charaktery a morálka vězňů, z nichž někteří si i v nelidských podmínkách dokázali udržet vlastní důstojnost, zatímco jiní pro vidinu většího přídělu či zkrácení trestu byli ochotní poslat své spoluvězně na smrt.
Zápisky jsou proložené vězeňskými verši, včetně těch, které psal na zakázku spoluvězňů pro jejich dívky a manželky. Vše je vyprávěno lehce, živým jazykem, jenž nepostrádá vězeňský slang, vulgarity, ale i vytříbený styl, v němž se nezapře duše básníka. Kniha je doplněna o archivní dokumenty týkající se demonstrace 25. srpna 1968 na Rudém náměstí a následného soudu s jejími účastníky a rovněž o fotografickou přílohu ze života Vadima Deloneho.