Autentický životní příběh, který tato knížka přináší, je i po šedesáti letech od doby, kdy se odehrál, stále stejně neuvěřitelný. Po druhé světové válce se Josef Bureš, mladičký zanícený idealista, rozhodl hledat spravedlivou zem, stát, kde nejsou chudí ani bohatí a kde se všem žije dobře. Ukryt v konstrukci nákladního vlaku překročil ilegálně hranici mezi Československem a Sovětským svazem a byl okamžitě zadržen a obviněn ze špionáže. Rok prožil v nejtvrdších podmínkách sovětských věznic, odkud byl deportován do vyhnanství na Sibiři. Po amnestii, jež následovala po Stalinově smrti, strávil jako propuštěný vězeň další dlouhé měsíce neustálým stěhováním, hledáním obživy a tahanicemi se všemocnou sovětskou byrokracií, aby se vůbec mohl se svou ženou, kterou si našel na Sibiři, a malou dcerkou vrátit zpět do Československa. Burešovy vzpomínky ale nejsou chmurnou zprávou o podmínkách v sovětských věznicích a lágrech. Autor je nabitý pozitivním životním elánem a vírou v lidské dobro. Osobitý půvab textu dodává též Burešův jazyk a styl: zvláštní směsice češtiny a jen částečně zvládnuté ruštiny obdařuje vyprávění atmosférou prostoty a upřímnosti. "Tuto strasti plnou cestu za poznáním spravedlivějšího života prostých lidí jsem prožil jako nezralý naivní chlapec, který věřil, že v zemi socializmu je lepší život pro chudého člověka. Ale poznal jsem úplně něco jiného. Zajali mě, obvinili ve špionáži a odsoudili. V sovětském vězení jsem zažil hrozné podmínky a potom stejně hrozný transport do daleké Sibiře. Nedávno jsem svůj příběh napsal. Mé vyprávění je pravdivé. Je to i příběh o dobrých sovětských občanech, kteří také strádali ve věznicích a ve vyhnanectví v tej krutej a přitom překrásnej Sibiři. Poznal jsem mládež vyhnanců, i když v hrůznejch podmínkách žili, byli veselí a dobří. Také o velké lásce vyhnance k mlaďoučké dívence, se kterou jsem se tajně oženil bez svolení oficiálních úřadů a s kterou jsem se po amestyji po Stalinově smrti vrátil zpět do Československa a do dnešního dne s ní žiju šťastně a spokojeně."