Mezi literární osobnosti přinejmenším evropského, ne-li světového významu, které literatuře dalo polské 20. století, nepochybně patří také Tadeusz Rózewicz – tvůrce, který se vedle jiných už od svého debutu v roce 1947 po svém pokouší o zdánlivě nemožné, totiž o „poezii po Osvětimi“. Tvoří tedy od samého počátku s oním vědomím, které jeho generaci dala zkušenost druhé světové války, s vědomím nemožnosti psát jako „předtím“, a přece s nepřekonatelnou potřebou vydat svědectví. Jeho „nahé verše“, jak je označovala kritika, vznikají ze slov kladených na sebe jako očištěné cihly či kamení trosek a přemáháním vlastní i cizí osamělosti skládají obraz toho, co musí být zachráněno. Bohatě dokumentovaný svazek představí život a rozsáhlé dílo tohoto světoznámého „korunního svědka 20. století“ v působivé zkratce.