V satirickém románu, přecházejícím místy až v grotesku, vyslovil Verne soud nad lidskou hamižností, která se v honbě za ziskem nezastaví před ničím. Popisuje šílený nápad „Společnosti pro praktické využití severního pólu“ posunout vystřelením obrovského náboje z gigantického děla zemskou osu. Tím by se na celé Zemi změnily klimatické podmínky, severské ledovce by roztály a společnosti by se otevřela cesta k získání bohatství prostřednictvím těžby nerostného bohatství v obrovských ložiscích ukrytých doposud pod věčným ledem Arktidy. Tato ložiska se stala pomocí různých machinací majetkem původně vědecké, ale nyní již akciové společnosti. Duchovním otcem projektu na posun zemské osy a na zásadní změnu klimatu Země byl doživotní tajemník amerického Gun Clubu z Baltimore J. T. Maston, spolutvůrce měsíčního děla Kolumbiady, kterého známe již z Vernova románu Ze Země na Měsíc (1865, De la Terre a la Lune). Po dokončení výpočtů zahájil předseda Gun Clubu Impey Barbicane a jeho spolupracovník kapitán Nicholl (rovněž postavy Vernových „měsíčních“ románů) kroky k tomu, aby bylo možno posunutí zemské osy realizovat výstřelem z děla vybudovaného pod Kilimandžárem. Podle Mastonoých výpočtů by měla střela o váze 180 000 tun vypálená pomocí 2 000 tun výbušniny zvané mišmašit z „děla miliónkrát většího než je obvyklá sedmadvacítka“ a umístěného na úpatí Kilimandžára, posunout zemskou osu tak, že ztratí svůj sklon vůči rovině ekliptiky. Projekt, který co do velkorysosti cíle neměl v dějinách techniky obdoby, zahájil Gun Club na území sultána Bali-Baliho v oblasti Wamasai ve východní části střední Afriky. Černošský monarcha byl od prvopočátku projektu příznivě nakloněn, neboť s velkým zájmem sledoval už průběh pokusu s dělem Kolumbiadou a měsíční střelou. Sultán prodal Kilimandžáro „Společnosti pro praktické využití severního pólu“ za částku tří set tisíc dolarů. V ceně byli i otroci nutní k zhotovení děla. Dalším důvodem pro výběr místa stavby byla jeho odlehlost (dělo se budovalo v podmínkách přísné konspirace) a také existence místních ložisek uhlí a železné rudy, které zlevnily a usnadnily stavbu. Pro vytvoření děla bylo nutno vyvrtat tunel 600 metrů dlouhý a 27 metrů široký. Lopotily se tu tisíce černých otroků, jimž hrozil trest smrti. Vnitřek tunelu byl pak vyložen hladkými ocelovými deskami. Souběžně se stavbou tunelu probíhala výroba střely. Skládala se z částí, které měly být postupně dopraveny k ústí děla, zde naplněny mišmašitem a sestaveny do kompaktního náboje (ten dosáhl po zkompletování dosáhl i s mišmašitovou náloží délky 105 metrů). K výrobě bylo třeba 400 000 tun železné rudy, 70 000 tun vápence a 400 000 tun uhlí, jež bylo třeba nejdřív přeměnit ve 280 000 tun koksu. Do provozu proto bylo uvedeno deset třicetimetrových vysokých pecí o kapacitě 180 tun denně. Na třetím odděleném pracovišti se vyráběl mišmašit. Zde byl stupeň utajení tak vysoký, že do poslední chvíle nikdo neznal přesné složení výbušniny. Konečně bylo vše hotovo a kapitán Nicholl přes protesty z celého světa střelu odpálil. Očekávaný efekt se však nedostavil. Výstřel z děla posunul zemskou osu o tři tisíciny milimetru a hladina moře se po výstřelu změnila o devět milióntin milimetru. Pozdější vyšetřování prokázalo, že T. J. Maston se při výpočtech osudně zmýlil a že k zásadnímu posunutí zemské osy by bylo třeba biliónu takových děl. K chybě došlo tím, že na počátku výpočtů byl při zapisování údaje označujícího obvod Země v metrech po napsání číslic 40 000 vyrušen a pak zapomněl připsat ještě tři nuly. Verne v závěru knihy vydává celý podnik i jeho strůjce v posměch světové veřejnosti. Zdroj: wikipedia.org