Nedlouho potom, co do Jizerských hor přišli turisté, začali zdejší skály objevovat i první horolezci. Za oněch časů mezi těmito návštěvníky vlastně ani nebylo rozdílu. Okolo Williho Kahla a Adolfa Gahlera se soustředila skupinka mladých přírodymilovných Liberečanů, kteří již počátkem devadesátých let devatenáctého století navštěvovali těžko schůdné horské svahy a zkoumali zdejší svět skal. Třináctého září 1891 se oběma jmenovaným nadšencům podařilo poprvé vylézt na Uhlířovu čapku. Tato velkolepá žulová stěna, rozeklaná svislými i šikmými komíny, se zvedá až nad bučiny Stržového vrchu. Brzy po prvním výstupu byl na vrcholu upevněn kovový kříž, který zde najdeme dodnes. Ještě pozoruhodnějším činem této objevitelské doby však byl výstup na nejmohutnější skalní ostroh Jizerských hor — na Divou Maří, která stojí v nejnepřístupnějších srázech nad roklí Černého Štolpichu. Byl přitom opět Adolf Gahler a s ním jeho přátelé H. Scholze a E. Wolleschak. Na vrcholu stanuli 14. července 1895, avšak oproti zmíněnému předchozímu výstupu tu byl jeden podstatný rozdíl: tentokrát stoupali vzhůru bez použití přehozeného lana a provazového žebříku. Sotva si byli vědomi toho, že tímto výkonem položili základní kámen horolezeckého sportu v našich horách. Skála byla zpočátku nazývána Gahlerovou věží, ale později bylo její jméno změněno. Počátkem dvacátého století pak byla zdolána většina velkých skalních útvarů Jizerských hor. Přišla nová generace lezců, v jejímž čele stanul Rudolf Kauschka. Všechny tyto muže spojovala romantická touha objevitelů a všichni byli především nadšenými obdivovateli přírody.