V polských popisech situace za druhé světové války se lze pravidelně setkat s názorem, že „se objevili Němci a odstranili Židy“. Autor této knihy, polsko-kanadský historik Jan Grabowski se na základě pečlivého studia archivních materiálů pokouší odpovědět na otázku, proč a jak němečtí okupanti věděli, kde Židy hledat, a odkrýt okolnosti, jež vedly k odhalení ukrývajících se nešťastníků. V letech 1942 a 1943 se po likvidaci ghett podařilo uniknout tisícům polských Židů, ale jen málokteří se dožili konce války. Výraz Judenjagd – lov na Židy – používali němečtí policisté a četníci pro pátrání po židovských uprchlících, kteří na okupovaném území hledali úkryt v nežidovském prostředí. Židé se porůznu skrývali, ale postupně byli zrazováni a vydáváni Němcům či vlastní polské „modré“ policii. Za války existovali v Polsku na jedné straně lidé, kteří lovili Židy nebo je vraždili z chamtivosti či rasové nenávisti. Na druhé straně byli také lidé, kteří Židy chránili a pomáhali jim. Tato skupina byla početnější, ale ti první byli ve svém konání mnohem úspěšnější a efektivnější. „Prakticky všichni Poláci vzdorovali, ať už pasivně či aktivně, německé okupaci,“ vzpomíná jeden z přeživších židovských uprchlíků. „Avšak většina polské populace napomáhala Němcům v jejich snaze o vyhlazení Židů. Neexistuje žádný morální závazek být hrdinou, ale podílet se na vraždě je kriminální čin.“ Jan Grabowski ve své knize Lov na Židy podrobně zkoumá osudy pronásledovaných na příkladu jednoho okresu v Malopolském vojvodství. Přináší tak důrazný příspěvek ke stále probíhající a vzrušené debatě o odpovědnosti Poláků a Němců za holokaust.