7. července 1979 ohromil Leonid Brežněv západní svět svým rozkazem Rudé armádě, aby vstoupila do Afghánistánu – tehdy údajně věrného spojence Sovětů. Po následujících deset let pak byly události, jež invazi předcházely, a činy Sovětského svazu a jeho vojáků předmětem mnoha dohadů a spekulací. Celý příběh sovětského „Vietnamu“ nebyl doposud vylíčen. Afghánský syndrom, kniha dvou sovětských vojáků-novinářů, nahlíží do tajných státních archivů a čtenáři předkládá pravdivou historii vnitrostátního spiknutí v Kábulu, hlavním městě Afghánistánu, a objasňuje podstatu křehkého vztahu mezi obří sovětskou supervelmocí a jejím nepatrným, avšak svou polohou strategicky významným sousedem. Kniha přináší podrobnosti o vojenských operacích proti mudžáhidům, neohroženým a neústupným povstalcům, ochotným udělat cokoli ve jménu Alláha a vlasti. Autoři vyprávějí také o činech sovětských vojáků, zcela nedostatečně vybavených pro boj v této pusté a nehostinné zemi. Dovídáme se i o další analogii afghánského konfliktu s vietnamskou válkou; sovětským vojákům, které politikové staré garnitury poslali riskovat život, se po návratu z Afghánistánu nedostalo přijetí, jaké by si zasloužili. Zacházelo se s nimi vlastně jako se společenskými vyděděnci, což poznali na vlastní kůži i mnozí američtí váleční veteráni.